Budeme-li pátrat po úplných počátcích osídlení zdejší oblasti, budeme se muset vrátit až do mladší doby kamenné (neolitu), kdy sem přišli první pravěcí lovci. Jak ukazují archeologické nálezy, nacházelo se jedno sídliště i přímo na návsi v Dřínově. První zdejší obydlí byla stavěna z proutí, vypleteného mezi kůly zaražené do země, a vymazaného hliněnou mazaninou. Střechu tvořila pravděpodobně kůra. Dostatek vodních zdrojů spolu s úrodnou půdou a příznivým klima tvořily dobré podmínky pro rozvoj místní kultury, z lovců a sběračů se tak postupně vyvinuli zemědělci, od nich pak osídlení zdejšího kraje trvalo bez přerušení prakticky až dodnes.
První dochovaná písemná zmínka o obci Dřínov pochází z roku 1316, záznam k tomuto roku uvádí jako majitele vsi jistého Paulíka ze Dřínova. Kořeny samotné obce však sahají ještě dál, důkazem je zdejší gotický kostel, pocházející již ze 13. století. Původ názvu obce nám není zcela jasný, jméno "Dřínov" mohlo být odvozeno buď od "Dřínova dvora", nebo od keřů (popřípadě stromů) dřínů. Jelikož nejsou o Dřínově existenci žádné dochované záznamy, pokládá se za pravděpodobnější druhá teorie vzniku názvu obce.
Po většinu 14. století patřil Dřínov světským pánům. Po Paulíkovi obec vlastnil roku 1361 Lipolt a po něm roku 1382 Racek, dál už však Dřínov náležel k biskupství Pražského kostela. Za jeho správy prošly české země husitskými válkami. Ty zdejšímu kraji přinesly velký majetkový převrat, když bylo zdejší církevní zboží zabráno přívrženci husitství. Výjimku netvořil ani Dřínov. K roku 1437 je zde jako majitel zapsán Blažek Pátek. Roku 1489 obec získalo město Slaný jako dar od Bartoše Ptáčka z Kamenomosta. Když se však Slané zúčastnilo vzbouření proti Ferdinandovi I., byl mu Dřínov roku 1547 zabaven královskou komorou. Od ní jej o dva roky později koupil za 500 kop grošů dvorský místosudí Jan Kolský z Kolovsi a hned následujícího roku obec opět změnila majitele, když ji koupil Petr Chotek z Vojnína, který ji tak připojil k Vranému.
Vrané po Petru Chotkovi dále vlastnil rod Doupovců z Doupova, v letech 1572 - 1596 to byl Bedřich (Fridrich) Doupovec z Doupova, a po něm Vilém Vojtěch, který se však zúčastnil stavovského povstání, za což mu byl po porážce na Bílé hoře zabaven majetek. Roku 1623 se Vrané dostalo do vlastnictví Jana Zdeňka Vratislava, hraběte z Mitrovic, který je získal od císaře Ferdinanda II. náhradou za půjčku 200 tisíc tolarů. V roce 1638 Dřínov koupil od vdovy po Janu Vratislavovi z Mitrovic smečenský Martinic a připojil ho opět ke Slanému.
Vraťme se však ještě na chvilku na přelom 16. a 17. století, tehdy zde proběhla událost, která měla pro zdejší obyvatele příliš velký význam, než abychom ji přešli bez povšimnutí. V této době v obci stála tvrz, na níž sídlil rod rytířů, pánů Dřínova. Poslední člen tohoto rodu, Jan Poplužan, sepsal před svým tažením do války závěť, v níž, jelikož neměl ženu ani děti, rozdělil své pozemky mezi dřínovské usedlíky, avšak se závazkem, že poddaní budou odvádět faráři desátý mandel z darovaných polí. Jelikož se rytíř z války nevrátil, nabyla závěť platnosti a roku 1592 zdejší obyvatelé skutečně nabyli panských polí. Ta se ještě dnes nazývají podle štědrého pána "poplužanská pole".
V této době byli typickým obyvatelstvem vesnic sedláci, chalupníci, zahradníci, podruzi, čeleď, kterou tvořili čeledíni, oráči, voláci, ovčák, šafář, pasáci a pasačky apod., a řemeslníci - na venkově to byl především kovář, kolář, krejčí a švec. V dobových materiálech je v Dřínově na konci 16. století uváděno 17 hospodářů.
Pobělohorská doba byla pro Dřínov těžkým obdobím. Od husitských válek až do této doby zde působili utrakvističtí kněží (víry podobojí, tedy vyznávající husitské myšlenky), nyní však byli lidé obraceni zpět na katolickou víru, často tak bylo činěno i s pomocí násilí. Svými tvrdými donucovacími postupy vůči zdejším poddaným proslul zejména smečenský Jaroslav Bořita z Martinic (jeden z okna vyhozených místodržících při pražské defenestraci). Mnoho lidí raději emigrovalo, většina se však musela podřídit. Bořita z Martinic však se svou bezohledností nezůstal pouze u náboženství, neváhal ani se zvyšováním robotních povinností, které se tak vztahovaly i na neděle a svátky, a současně poddaným ubíral svobody, až se tehdejší život v obci podobal skutečnému otroctví. Ke všemu v Evropě zuřila třicetiletá válka, konflikt, který se nebývalou měrou podepsal na životě prostých lidí. České vesnice plenily všechny procházející armády, ať už nepřátelské - sasské a švédské, či vlastní císařské. Mnoho obcí v této době zaniklo, jiné se z prožitých útrap musely dlouho vzpamatovávat… Bohužel ani Dřínov neunikl následkům této války. To nám dokládá berní rula a odhad z roku 1657, kde je v Dřínově deset z šestnácti poddanských usedlostí uváděno jako pustých. K roku 1677 v obci žilo na 100 obyvatel.
Život v Dřínově se po válce postupně vracel do normálu. Útisk poddaných však neustále pokračoval, změnu přinesl teprve rok 1775, kdy byl po velkém povstání sedláků vydán Marií Terezií patent, který znamenal jisté uvolnění robotných i dalších povinností lidu vůči vrchnosti. Z roku 1794 se nám dochovala zpráva o výstavbě obecní kovárny. Konec 18. století byl v Evropě dosti napjatým obdobím. Šíření osvícenských myšlenek spolu s chudobou a nespokojeností daly vzniknout několika povstáním, vše vyvrcholilo roku 1789 Velkou Francouzskou revolucí a následnými napoleonskými válkami. I ty zasáhly do života Dřínova, když zdejším krajem roku 1813 táhla rakouská, ruská a pruská vojska. Lidé tyto mnohatisícové armády živili, místní sedláci navíc museli vypravit své koně a voly s vozy k dopravě zásob za vojskem, někteří se přitom vrátili zpět až po osmi týdnech, a to navíc ještě bez koní a vozů, o které přišli. Po bitvě u Lipska nazpět táhnoucí vojska plná zraněných a nemocných vojáků ke všemu zatáhla do zdejšího kraje různé nemoci, zvláště neštovice, následkem čehož mnoho obyvatel těžce onemocnělo a řada jich i zemřela. Podobná situace se zde opakovala ještě v roce 1815, kdy tudy táhli Rusové ke konečné porážce Napoleona v bitvě u Waterloo. Teprve pak se vše konečně uklidnilo a celý kraj si mohl pořádně oddychnout. Rok 1816 byl sice kvůli neúrodě ještě ve znamení bídy, v příštím roce se již ale urodilo a lidem se opět dařilo dobře.
Roku 1818 bylo v Dřínově povoleno vyučování, splnilo se tak dávné přání rodičů nejen z Dřínova, ale i z okolních vsí. Zprvu výuka celkem 112 dětí (dřínovských, královických, drchkovských a lisovických) probíhala v soukromém domě č.p. 25, hned v následujícím roce se však místní obyvatelé rozhodli postavit vlastní školní budovu s bytem pro učitele. Celá stavba se však bohužel kvůli řadě komplikací odložila, nová jednotřídní školní budova tak byla dokončena až v roce 1844. Roku 1882 pak bylo povoleno rozšířit zdejší školu na dvojtřídní a v roce 1899 byla otevřena i třetí třída. V následujícím roce proto byla vedle dosavadní školy postavena dvoutřídní budova
Rok 1848 byl pro lid velice významným, tehdy byl totiž zrušen poddanský svazek. O dva roky později se pak obce staly samostatnými správními jednotkami. Ještě v roce 1844 byla ve vsi postavena nová školní budova. V této době Dřínov čítal 47 domů a žilo zde 379 obyvatel. Půdu tu obdělávalo 13 celoláníků a 5 půlláníků, vedle nich zde bylo také 27 domkářů a podruzi. Čeleď pracovala převážně v živočišné výrobě, bezzemci pak pracovali námezdně ve výrobě rostlinné. Hlavní potravou místních obyvatel byl žitný chléb a další pečivo, mléčná a moučná jídla, luštěniny, brambory, sýr a zelí. Maso se jedlo o nedělích a svátcích, častěji si ho dopřáli jen ti bohatší… Obdobně tomu bylo i s pivem, které si mohl běžný lid dovolit jen občas, zvláště pak při těžkých žňových pracích, jinak se v obyčejných staveních pila voda.
V druhé polovině 19. století začaly do zemědělství pronikat nové metody a stroje. Práce se tím značně zefektivnila a výnosy narůstaly. V Dřínově v tomto období docházelo k poměrně výraznému nárůstu počtu obyvatel, k roku 1880 zde žilo již 418 lidí a o dvacet let později tento počet vzrostl dokonce na 505! Na konci století tak byla potřeba pracovních sil v zemědělství pokryta a někteří dřínovští občané za prací začali dojíždět do průmyslových závodů ve Slaném. Další našli zaměstnání ve Zlonicích, ve zdejším cukrovaru, koželužně či Fajglově továrně na zpracování dřeva, nebo se živili jako řemeslníci (v obci byl např. obuvník, kovář, kolář a cestář), či jako živnostníci (kupci,hostinští apod.). Přelom 19. a 20. století byl v obci ve znamení spokojenosti a rozvoje. Za poslední roky se Dřínov rozrostl o řadu stavení (k roku 1900 zde bylo 79 domů), o dobré atmosféře doby svědčí i zakládání různých spolků a organizací, např. roku 1888 v obci vznikla Čtenářská jednota, r. 1893 Pěvecký kroužek, r. 1896 Sbor dobrovolných hasičů, r. 1897 Hospodářská beseda pro Dřínov a okolí, r. 1913 Dělnická tělovýchovná jednota a ve stejném roce také Skupina svazu domkářů a malorolníků pro Dřínov a okolí. Vedle spolkového v tomto období v Dřínově došlo také k rozvoji života politického. V roce 1902 byla zahájena oprava zdejšího kostela, o tři roky později byla zbořena stará zděná zvonice, stojící jen několik kroků od kostela, stavěná ještě s původním kostelem. V roce 1904 byla v obci založena školní knihovna.
Na konci července roku 1914 byl v Dřínově vyvěšen plakát s nadpisem "Mým národům". Tento papír předznamenal konec poklidného života a dobré nálady, nejednalo se totiž o nic menšího, než o vyhlášku císaře Františka Josefa, oznamující vyhlášení války Srbsku a současně povolávající do zbraně všechny vojáky v záloze. První světová válka začínala. Dne 27. července 1914 odjelo ke svým plukům 15 dřínovských mužů, další měli brzy následovat. Zpočátku se sice věřilo, že válečný konflikt bude krátký a vítězný, většina vojáků počítala se svým návratem ještě do podzimu. Velice rychle se však ukázalo, jak se lidé mýlili. Zákopový charakter války vzhledem k tehdejší technice a nedostatečné účinnosti zbraní téměř vyloučil možnost vojenského vítězství kterékoliv ze zúčastněných stran, rozhodující proto byla otázka, kdo vydrží obrovské ztráty (ať lidských životů nebo ekonomické) déle. Obyvatelé obcí museli odvádět své koně, výrobky a naturálie pro potřeby armády, postupně začaly být zaváděny lístky na potraviny, uhlí, tabák a další dříve běžně dostupné zboží.
S přibývajícími měsíci se lidem dařilo stále hůře, nedostatek se měnil v bídu a do konce války nebyl obyvatelům vsí neznámým ani hlad… Situace se zabavováním předmětům na válečné účely dospěla tak daleko, že v roce 1917 byly z kostelní věže sňaty dva zvony, které pak byly použity jako materiál na výrobu střeliva, stejně jako cínové píšťaly z varhan. Do zásobování obce citelně zasáhlo také ubytování vystěhovalců z frontového území (v Dřínově se jednalo o Italy z Tyrol a Poláky z Haliče) a válečných zajatců (převážně Rusů a Srbů). V roce 1916 byli zdejším rolníkům přiděleni na práci ruští zajatci, ubytováni byli v budovách patřících k hospodářstvím, a podle dochovaných zpráv se k nim dřínovští občané chovali velice přátelsky. Mezitím musely ženy a děti v obci zastat práci odvedených mužů, život v obci tak pro ně byl ještě těžším.
Konečně přišel rok 1918 a s ním tolik očekávaný mír! Dne 28. října 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika a celá země oslavovala nabytou svobodu. Radost však lidem kazila myšlenka na ty smutné výsledky války - řada dřínovských mužů se domů již nikdy nevrátila, někteří z těch šťastnějších pak zůstali nadosmrti mrzáky… Památce padlých byl vděčnými občany na návsi postaven pomník.
Po válce se život v obci pomalu vracel do starých kolejí. Ve dvacátých letech se již Dřínov těšil opětovnému rozvoji. Místní domkáři se spojili ve strojní družstvo, aby mohli nakoupit zemědělské stroje, čímž značně zlepšili výnosy polí, všude probíhaly opravy a zlepšování, znovu vládla dobrá nálada. Opět se rozvíjely kulturní a společenské spolky, vedle tělovýchovných sdružení to byl také např. dramatický kroužek, pořádající v obci pravidelně několik divadelních představení, dále se zde ustanovil spolek "Svornost" a odborová organizace "Federace železničářů", na kulturní rozvoj obce od roku 1931 dohlížela Osvětová komise, roku 1937 zde byla založena Vlastenecko - dobročinná sdružená obec baráčníků Jana Poplužana, jejímž cílem bylo udržování staročeských zvyků, obyčejů a tradic českého národa. V roce 1938 byla založena Odbočka Svazu československé mládeže socialistické (na ní po válce navázal Svaz české mládeže). V Dřínově se v těchto letech dosti rozšířily socialistické myšlenky a řada občanů se angažovala na politickém životě vstupem do různých politických stran (především sociální demokracie a KSČ). K roku 1921 bylo v Dřínově 87 domů a žilo zde na 522 obyvatel, povoláním to byli rolníci, domkáři, průmysloví dělníci, zaměstnanci ČSD, živnostníci a řemeslníci (obuvníci, zedníci, švadleny, tesaři, kovář a kolář).
V roce 1923 obec zakoupila farní pozemek na zbudování školního hřiště, ve stejném roce proběhl také nákup obytného domu s hospodářským stavením č.p. 26, kde byla zřízena úřadovna, obecní knihovna a byt obecního strážníka. V lednu roku 1928 se v Dřínově rozsvítila první žárovka, elektrické osvětlení bylo zaváděno nejprve do domácností, jejichž majitelé byli členy "Družstva pro rozvod elektrické energie". 20. léta byla skutečně obdobím rozvoje a spokojenosti, jejich závěr však již poznamenala počínající hospodářská krize. Ta se naplno rozmohla na počátku let třicátých a její důsledky silně pocítili i obyvatelé Dřínova, z nichž asi jedna třetina byli průmysloví dělníci. V celém kraji rostla nezaměstnanost, snižovaly se mzdy, počet týdenních směn byl omezen na 3 - 4 v týdnu, drobní rolníci živořili… Situace byla opravdu vážná, aby se obyvatelstvu alespoň trochu pomohlo, byla dřínovským občanům nabídnuta i nouzová práce - tou byla výstavba části silnice od kovárny k Lisovicům. Pro děti chudých a nezaměstnaných rodičů byly zatím ve škole vařeny polévky z potravin získaných v dobrovolných sbírkách a z příspěvků okresu. Po několika těžkých letech krize konečně pominula a vše se opět začalo obracet k lepšímu.
Ne však nadlouho. V sousedním Německu se totiž moci ujal Hitler a jeho nacistická strana, mezi Německem a Československem tak začalo růst napětí. Atmosféra mezi oběma státy byla stále vypjatější, Československo dokonce začalo zbrojit na obranu proti případné německé agresi a v květnu a v září roku 1938 proběhla všeobecná mobilizace. Po podepsání Mnichovské dohody se však stal odpor mnohem silnějšímu nepříteli marným a na začátku října 1938 tak došlo k obsazení pohraničí Němci. Tehdy se do Dřínova přistěhovalo 45 nuceně vystěhovaných občanů. V březnu roku 1939 pak německá vojska obsadila celou zem, tím byl vytvořen tzv. protektorát Čechy a Morava. Svět už od vypuknutí války dělily jen týdny...
Za války lidé opět museli odevzdávat své produkty a různé předměty pro potřeby armády, tentokrát však nacistické. Znovu byly zavedeny potravinové lístky a mnoho druhů dříve běžného zboží se stalo nedostupným. V Dřínově naštěstí nenastala přílišná bída, a to díky vzájemné solidaritě mezi občany - zemědělci i přes nacistické hospodářské kontroly přenechávali každému část svých produktů, které pak lidé načerno zpracovávali. Vzájemná pomoc mezi lidmi probíhala i v dalších směrech, do obce také často přicházeli obyvatelé Slaného a Kladna, kteří zde vyměňovali různé předměty za potraviny. Horší byl nacistický teror, který se s pokračující válkou stále stupňoval. Někteří dřínovští občané byli uvězněni, několik jich bylo dokonce popraveno. Ani strach však neoslabil jednotu místních občanů v odporu proti okupantům - mnozí obyvatelé Dřínova za války např. zásobovali partyzány a uprchlé ruské zajatce, pohybující se ve zdejším okolí. Mnoho nepříjemností obci působila vojenská střelnice, vybudovaná Němci na území Dřínov - Třebíz, v okolních polích se totiž často našly nevybuchlé granáty. Krátce před koncem války bylo do Dřínova přiděleno několik německých rodin z Pruska a Slezska, ubytovány byly ve škole a v sálech hostinců.
Květen roku 1945 konečně přinesl osvobození, dne 5. května byl v obci ustanoven revoluční národní výbor. Již 11. května byla v Dřínově oživena činnost KSČ a 27. května byl schválen nový národní výbor. Po válce se z pohraničí vystěhované rodiny vrátily do svých domovů, po odsunu Němců z pohraničí (v roce 1946) se k dosídlení těchto oblastí odstěhovalo z Dřínova 21 osob. Někteří z nich se však později vrátili. Brzy po skončení okupace se vše začalo opět rozvíjet. V červnu roku 1945 byla v obci založena pobočka Svazu české mládeže a na podzim byl ustanoven Jednotný svaz českých zemědělců. Hned v roce 1945 došlo také k oživení válkou utlumené školní výuky. Jelikož však přešlo žactvo 4. a 5. postupového ročníku do školy ve Zlonicích, počet dětí v dřínovské škole značně poklesl. Zdejší škola proto byla od roku 1946 pouze školou jednotřídní. Tento stav trval až do roku 1951, kdy byla opět otevřena druhá třída.
Po únoru 1948 byla zahájena socializace Dřínova. Ta spočívala v přeměně soukromého zemědělství na družstevní. V obci tak vznikl státní statek a později zde bylo založeno JZD. Od 50. let v Dřínově panovalo období velkého budování - postupně zde bylo zřízeno účelné osvětlení, vodovod, vozovky v obci byly potaženy novým asfaltem, pořízena byla nová váha, v obecním domě vznikla hasičská zbrojnice, dále proběhla generální oprava nové školy, opravy veřejných studní a rodinných domků. Byla vybudována družstevní prádelna a žehlírna, telefonní hovorna na MNV a místní rozhlas. Následovala kanalizace, čekárna pro cestující na zavedené autobusové lince Slaný - Dřínov - Zlonice - Klobuky - Vraný. Na hradišti byly vysázeny lesní stromky a v budově MNV byla zřízena kulturní místnost. V roce 1960 bylo rozhodnuto o sloučení obcí Dřínov, Královice a Drchkov. Společný národní výbor byl v Dřínově. V následujícím roce byly sloučeny JZD Dřínov a Královice v JZD "Nový směr", toto družstvo se později, v roce 1975, sloučilo s JZD Nová doba" Třebíz a nové družstvo neslo dále název "Nový směr". V roce 1961 byla v obci také zřízena mateřská škola.
Použitá literatura: Dřínov slánský, v historii českého venkova. Dřínov 1977